Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smrtící kov můžeme směle řadit k tradičním a konzervativnějším metalovým (sub)žánrům, přesto však už několik posledních let probíhá i v jeho nitru poměrně zajímavý a pestrý vývoj. Pomiňme nedávné krátkodeché trendy typu deathcore a soustřeďme se tentokráte na vlnu technicky nabušených a povšechně energických kapel, které se nám snaží vymlátit díru do hlavy poněkud sofistikovanějšími prostředky, než tak činili první deathoví nevycválanci někdy v osmdesátých letech.
Italové THE MODERN AGE SLAVERY (dále jen TMAS) jsou exemplárním příkladem moderní deathové kapely, která se toho takříkajíc nebojí. Po deseti letech existence je „Stygian“ jejich teprve třetím albem, ale jak se s oblibou říká, méně je někdy více. Deset let zároveň znamená, že už byste jako interpret měl mít vychytané mladické nedostatky a zároveň mít o svém směřování jasno.
Devítka skladeb nabídnutých touto deskou je toho docela výmluvným důkazem. Po odeznění nezbytného intra se vyvalí doslova záplava kytarových riffů a neúnavně pádících bicích. Italové šikovně skládají střípky různých v nedávné minulosti definovaných žánrových pouček, přičemž jim celek dokáže pěkně držet pohromadě.
Chvíli posloucháme natlakovanou jízdu, podpořenou lehce blackující kytarovou linkou („The Reprisal Within“), navracíme se o pár let zpět, kdy výšezmiňovaný deathcore byl na vrcholu své moci (např. „Miles Apart“) či si rádi zavzpomíname na zlaté období djentu („The Theory of Shadows“), avšak naštěstí ani v těchto chvílích nelze ve vzduchu cítit odér krmi s prošlou lhůtou spotřeby.
Technicky jsou TMAS na patřičné výši, což jim pak kromě nezbytného fokusu na udržení celé te mašinerie pohromadě uvolňuje ruce i na často poměrně úspěšné pokusy o nastolení atmosféry. Ta by se dala charakterizovat jako odlidštěná, chladná, neklid vyvolávající a nijak tyto pocity ani nezmírní četná a slušivá kytarová sóla, jež často pomáhají ředit maximálně napresované hudební napětí.
Naskýtá se samozřejmě logická otázka, zda-li při tom všem perfekcionismu a snaze znít jako současná žánrová špička; pročež by se tímto albem k ní skupina ráda připojila, zůstalo i místo pro nějakou osobitost? Tady už se pozitiv až tolik nedostává. Italové sice rozhodně patří k těm kvalitnějším a zaznamenáníhodným spolkům, leč na čelní pozice ještě lecos chybí. Právě ona absentující osobitost a originalita by jim v tomto směru velmi pomohla. Deska totiž navzdory svojí kvalitě zní poměrně uniformně a ve vší své důsledné žánrové formálnosti jen sotva překvapí.
Na každý pád máme co dělat se slušivým představitelem moderního death metalu a pokud si odmyslíme tradičně zesílenou produkci, prostou jakékoliv dynamiky a v porovnání se žánrovými veličinami i uniformitu a předvídatelnost, nechat se zválcovat tímto rarachem jinak zůstává stylově brutální záležitostí.
1. Prelude to an Evolution
2. The Reprisal Within
3. Miles Apart
4. The Theory of Shadows
5. The Place We Call Home
6. A Stygian Tide
7. The Hollow Men
8. Regression Through Unlearning
9. Sandblasted Skin (Pantera Cover)
Diskografie
Stygian (2017) Requiem For Us All (2013) Damned To Blindness (2008) The Modern Age Slavery (demo) (2008)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2017 Vydavatel: Innerstrength Records Stopáž: 32:35
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.